Tak je to tu zase,už po sté se odhodlávám k tomu,abych se pustila do hubnutí a změnila sama sebe. Třeba mi i psaní blogu pomůže v tom hubnutí,vždycky jsem to totiž po neúspěšném měsíci vzdala...

Nyní,když jsem již 8 měsíců po porodu SC a vidím se v zrcadle,si říkám,jak jsem to mohla nechat odjít tak daleko (ikdyž převis na břichu je částečně i vzpomínka na těhotenství...).Celý život bojiuju s nadváhou okolo 20kg a mám dny kdy si říkám však co,každý je nějaký a ten kdo mě zná,mě bere takovou, jaká jsem.A pak jsou dny,kdy se sama sobě protivím a jsem zhnusená a vážně přemýšlím nad tím, jak se mnou může přítel být a např. milovat se,když jsem tak odporná.

Momentálně mám ten druhý stav-jsem sama sobě nechutná a hlavně,pozoruju na sobě,jak se mi zrychlí dech při nějaké činnosti, že jsem líná se zohnout pro něco a nic mě nebaví... V zimě jsem se dušovala,jak na jaře začnu běhat protože jsem to zkusila v zimě a klouzalo to :D tak jsem si řekla že hned jak bude po sněhu,začnu.Zase prd. Mám kolečkové brusle,2km od baráku dlouhou novou cyklostezku,mohla bych chodit bruslit s malou v kočáře,zase prd.

Pořád si říkám kolik mám práce,jak nezvládám při všem ještě cvičit a hlídat se v jídle,ale upřímně-je to kec. Kdybych opravdu chtěla,dokážu pohyb zařadit do denního režimu nebo si to prostě udělat tak abych stíhala...Dřiv to s malou opravdu moc nešlo,pořád na mě visela a nedokázala si v klidu alespoň 30minut hrát abych cvičila.Teď nás zachránilo chodítko,díky kterému můžu jít sama na záchod aniž bych slyšela hysterák z obýváku apod. A tím mi i vzniká čas na cvičení. Jenže zase je tu výmluva typu že musím uklízet,vařit,prát,žehlit atd. A realita? Uklidím 10minut před příjezdem přítele aby si myslel že jsem teda uklízela,když jsem mu to psala v SMS,vařím až dojede z práce a je s malou a na skříni mám koš s 5 nevyžehlenými pračkami... :(

A co dělám ve skutečnosti?Kraviny,které normální ženské nedělají nebo je stihnou večer.Koukám na MMB na nějaké nové recepty,čučím na TV kde sleduju reprízu Gymplu a Ulice,idkyž jsem je předešlý večer viděla :(

Musím si přiznat,že jsem se dostala do fáze, kdy jsem zdechlá a hledám výmluvy proto,abych se nemusela pohnout,ospravedlňuju se vnitřně,a večer před zrcadlem mám zase slzy v očích,když se vidím.

Je načase se přestat vymlouvat a jestli tady chci se svou dcerou zůstat ještě nějaký ten pátek,musím na sobě makat. Už jsednou jsem shodila 15kg a vím,že nejtěžší je překonat ten prvotní odpor a únavu,ale ikdyž to vím,doposud jsem to nedokázala překousnout....